21. srpen 1968 – 50 let poté

21. srpna 1968 mi bylo něco víc než 11 let. V pět hodin ráno se mnou třásla babička a volala „ Vstávej, vstávej, Rusáci nás obsazujou, bude válka!“ Bylo to hrozné probuzení, ale nedivím se jí, měla zkušenosti z podzimu 1938, z jara 1939 a událostí následujících. Pak jsme seděli u rádia a poslouchali zprávy. Vysílali z různých míst a říkali, že až pustí státní hymnu, bude konec. Když se to stalo, tekly všem kolem po tvářích slzy vzteku, zoufalství, smutku a beznaděje. Když se otevřely ráno obchody, byly okamžitě vykoupeny, nikdo nevěděl, co se bude dít, tak se dělaly zásoby na horší doby. Mezitím začala po nebi létat letadla a silnice se zaplnily vojenskou technikou. Naštěstí se kolem nás nestřílelo a nezahynuli lidé jako v Praze a jiných místech. Vojenská kolona tam pak stála celý den a vojáci evidentně nevěděli, kde jsou a proč tady jsou.

To ovšem perfektně vědělo moskevské vedení komunistů v čele s Leonidem Brežněvem. A věděli to také ti, kdo mu poslali zvací dopis – Kolder, Indra, Bilak a další. Poslali k nám vojáky na tancích, aby zastrašili ty, kdo chtěli reformovat ztuhlý komunismus sovětského vzoru. V jejich čele stál tenkrát Dubček. Chtěli do něj vnést lidskost, ale také svobodu cestování a svobodu obchodování. A to bylo pro sovětský komunismus nebezpečné. Všichni by totiž zjistili, že ten „strašný“ kapitalismus v západním Německu, Švédsku, Rakousku, Francii má mnohem lepší sociální systém než byl ten sovětský, o hospodářské úrovni, životní úrovni a platech ani nemluvě. A ti, kdo nám tvrdili, jak je u nás a v Sovětském svazu všechno lepší, by přišli o svá místa, na kterých se měli opravdu dobře. O to tady šlo hlavně. Tak jsme si museli prožít 20 let okupace sovětskou armádou spojené s tzv. normalizací.

Dnes se dozvídáme od některých politiků, že to bylo jinak. Že to byla internacionální pomoc, že to bylo jediné možné řešení a mnoho dalších nesmyslů. Naposledy ten, že nás vlastně obsadili Ukrajinci. To je přece hrozné. Neměli bychom si s historií takto zahrávat. Byla to okupace iniciovaná Sovětským svazem, byl to zločin, který zbrzdil rozvoj Československa o dalších 20 let. A věřte mi, že tenkrát brečeli, nebo vztekle nadávali až na pár výjimek všichni. Nekomunisti i komunisti. Všichni. Ale pak začali být postihováni lidé, kteří se otevřeně proti invazi postavili. Zase všichni. Ti ostatní byli ohýbáni politickými pohovory, při kterých museli vyslovit souhlas s okupací, pokud nechtěli ztratit zaměstnání, nebo zničit budoucnost svých dětí tím, že nebudou přijaty na studia. O možnosti výjezdu do zahraničí za hranice z ostnatého drátu, alespoň do Jugoslávie, si pak mohli nechat jenom zdát. A tak potom všichni nadávali už jenom doma a potichu.

Že by nám zrovna tahle doba ohnula národní páteř tak, že jí neumíme dodnes narovnat? Že dodnes neumíme rozeznat dobré od zlého? Doufám, že ne. Ale měli bychom si možná něco ze skutečné historie přečíst, abychom se poučili a neopakovali staré chyby.